Letel vtáčik svetom,
trafili ho guľometom.
Letel vtáčik dole,
na mínové pole.
Po dopade od radosti,
rozhadzuje vnútornosti.

Zase som si kávu vylial,
medzi biele klávesy,
na utretie budem musieť,
z okna zvesiť závesy.

Do hlavne sa okom díval,
pohol iba brvou,
načerveno svoju izbu,
vymaľoval krvou.

Ceruzkou si v uchu špáral,
lovil ušný cement,
do ruky mu niekto drgol,
už je z neho dement.

Naskakuje babka na vlak,
pripravme si kamery,
určite sa pod vlak šmykne,
to budú cool zábery...

Zas mi zmrzol počítač,
stal sa zo mňa agresor,
celý som ho rozkopal,
vytrhol mu procesor.

Keď na teba profák kričí,
otoč sa a maj ho v p...

Na přechodu pro chodce,
drtí Tatra důchodce.
Černý brejle, bíla hůl,
byl to frajer, neuhnul.
Důchodce se v krvi válí,
kola Tatry nezahálí.

Copak se to doma stalo,
že je tu much hejno?
To si moje dítě vzalo
domů z parku lejno.

Rozchod s děvčinou
smutný měl nádech,
přiznala nevěru
až s kudlou v zádech.

Až mi bude tak sto deset,
přijde Bůh a zmáčkne Reset.

Měla krásné modré oči
a tvářičku milou,
než jí někdo naporcoval
motorovou pilou.

Měla babka vrabce v kapse,
vrabec babce v kapse píp,
zmáčkla babka vrabce v kapse,
vrabec babce v kapse chcíp.

Pacient už je ticho,
doktor na něm pracuje,
už mu párá břicho,
řeže, krájí, porcuje.

Našel jsem já na ulici
sedmiprstou rukavici.
Je to smůla, Boží trest,
že mám prstů iba šest?

Při chemickém pokusu,
napít jsem se chtěl,
přehmátl jsem lahvičku,
napil jsem se HáCéEl.

Na přechodu učitelka
pozdě zvedla plácačku,
auta se rozjela,
děti byly na sračku.
 

Klouzával se chlapec rád

slnko svieti cajka leti
na plazi su mrtve deti
nic nejedia nic nepiju ibalezia
tisko hniju .

Išiel Jano ráno z hodov,
bielou cestou kráčal domov.
Hodina už siedma bola,
ľudia išli do kostola.
Jano pokojne si kráča,
zahryzuje do koláča.
Sem-tam glgne za hlt vína,
čo mu dala jeho stryná.
Jano stále stretá ľudí,
čosi sa mu v bruchu budí.
Trikrát prdne a to stačí,
že sa naňho hnačka tlačí.
Lenže ľudí plná cesta,
hovno v riti nemá miesta.
Ani kríčka, ani stromov,
trebalo by zájsť si domov.
Prdol ešte zo tri razy,
to sú predposledné fázy.
Jano v behu vpred sa derie,
len-len, že sa neposerie.
Hlava mu od strachu puká,
hovno mu do gatí kuká.
Už je zle, hej veru áno,
čo som sa nevysral ráno?
Teraz utekať ho súri,
sračka v riti mu už zúri.
V behu odopína remeň,
odpadne mu gombík jeden.
Už je celkom blízko hajzla,
v tom do gatí sračka švajzla.
Jano ako skala stojí,
pohyb urobiť sa bojí.
Už je celkom bez nádeje,
sračka sa po lýtkach leje.
Blízko hajzla stojí smutne,
vtom zareve preukrutne
mocným hlasom do vetra:
"Chýbalo len pol metra!"